Pan Vok a čert.

Kde slapy divě hřímají

a hučí, rvou se, perou,

a pěnou do skal bouchají

a v les ozvěnou sterou,

na lávce, jež vržena v tok

se chví nad skalin prahy,

potkal se s čertem kdys pan Vok

tak zrovna v půli dráhy.

„Aj konečně!“ čert zajásal,

„jsem chyt’ tě, pane Voku!“

Vír divě lávkou otřásal

při každém jejich kroku.

„Dvě bukvice zde v hrsti mám –

ta prázdna a ta plna,

když plnou vezmeš, přejdi sám –

když prázdnou, stop tě vlna!“

Pan Vok se celý hrůzou chvěl

a sáhl k škapulíři,

a pohled’ v strž, jak na úběl

tam vlny trou se, víří.

A směle sáh’ – a bukvici

měl, běda! v ruce – práznou;

hled’ k nebi dřív, pak v kypící

a syčící tůň sráznou.

Na strachu jeho čert se pás’,

pak s šklebkem ret svůj křiví:

„Aj, pane Voku, poznáš, ďas

že též je spravedlivý!

Jsem povinen ti vděčností

a splácím dluh svůj nyní –

hoň dál v svých lesích v radosti,

pij dál v svých hradů síni!

Věř, Voku, chápu teprv teď,

jak marně jsem tě rmoutil,

na klášter tvůj když skalnou zeď

jsem ve svém hněvu zhroutil.

A upřímně ti povídám,

věř, já byl tenkrát osel,

neb klášter tvůj na žatvu nám

nejvíce zrní rozsel.

Stav dále, Voku, kláštery,

stav dál štěpnice hříchu,

měj v nebi trůn pln nádhery,

já mám však duše – mnichů!

Jsou moji, mrtví, žijící

a juž jich hezká řada,

mým opat jesti tyjící

i novic, slib jenž skládá.

Za tolik duší jedinou

teď mohu pustit přece

a proplavati hlubinou

a smáčet chlup svůj v řece.

Nuž jdi, juž jsem se odsloužil,

jsme vyrovnáni, Voku!“

A v hlubinu se pohroužil

a zmizel v bouřném toku.