PAN VRCHNÍ ZE ZÁMKU

Pan vrchní ze zámku

velký je pán,

do všech již děvčat byl

zamilován.

Nejdřív měl Bětušku

a po ní Katušku,

Pepičku, Naninku,

naposled Márinku,

nyní má mě.

Pan vrchní ze zámku

má jen mě rád,

chodívám do zámku

k němu si hrát,

bývám tam celý den,

vracím se domů jen

večer ve tmě.

Pan vrchní ze zámku

je jako hoch,

ač by mým dědouškem

dobře být moh,

brává mne za ruku,

drbu mu paruku,

tahám mu cop.

Pan vrchní ze zámku,

kdo by to řek,

včera mně na tvář vtisk

též polibek,

nějaký za měsíc

dá mi jich ještě víc,

několik kop.

„Pan vrchní ze zámku

je jako ras,“

říkává maminka

zase a zas.

„Nechoď, můj mazánku,

za vrchním do zámku,

doma mně buď!“

Pan vrchní ze zámku

hodný je však,

nevím, proč zlobí se

maminka tak,

odpustil robotu

nám v středu, v sobotu,

Bůh si to suď!

Pan vrchní ze zámku

přijde dnes k nám,

opravdu nevím, jak

uctít jej mám:

taková velká čest

zajisté vzácná jest,

takový pán!

Pan vrchní ze zámku

chce zde sám být,

maminka musila

na panské jít.

Nevíš, jak, mamičko,

buší mně srdíčko,

vždyť je na mou duši

do mne až pod uši

zamilován.