PAN VYŠÍNSKÝ. (LV.)

A kouteček to rozkošný, kde mladý

Náš od osudu milovaný rek

Svůj šťastný život bez mudrcův rady

Ve spolku trávil sladkých vzpomněnek.

Na modré hory, na květoucí sady

Zrak jeho zpitý v vytržení zírá,

Ať slunce vzejde, ať v soumraku zmírá.

Jak kdyby jaro věčné zalétalo

Ku kraji tomu: takto se zde smálo

Vše v kráse svěží lesku čarovného

Jak odstín Tempe mnohdy slaveného!10)