PAN VYŠÍNSKÝ. (LVII.)

Zde hučí řeka bujně rozvlněná

A žene kolem klidné dědiny;

Tam zahrada se táhne osloněná

K ozdobě větší tiché krajiny.

A pestrých polí řada neskončená

Se vine až tam k mýtům dalných lesů

Oživlých zvěnou tisícerých plesů;

Na pastvách stáda vesele si zvoní;

Mezi tím slyšet ržání bujných koni;

A mnohá ves se ztrácí do krajiny

Jak v sivomodrém šeru bílé stíny.