PAN VYŠÍNSKÝ. (LX.)

A mimo to i dvořenínstvo celé

Se k bohům druží v milém skupení...

Tu slunce sklání se v své kráse stkvělé

A zlatý lesk juž v purpur promění.

Pak vrhá na hor vršky otemnělé

Svůj divokrásný zásvit rudoplavý,

Anž v loubí stromů život budí lhavý...

Duchové míru poletují všudy

Vedouce štěstí, kde žel mysl trudí...

Tak ticho jesti jak v nebeské výši,

Když vztrhlý sluch zpěv nebešťanů slyší...