PAN VYŠÍNSKÝ. (LXI.)

Tu slunce růžné mocně opíralo

Svým purpurem se v ten sbor krásný soch,

A udiveným zrakům juž se zdálo,

Že lije krev v těch mrtvých tahů sloh,

Až v nich se budiť žití počínalo.

I zdálo se, že Olymp staroslavný

Opustil náhle větrný byt dávný

A přeletěl sem v místa toho kraje...

Rek myslil náš, že žijí krásné báje,

Že stal se synem nedostupných výší

A všech jen bohy obývaných říší.