PAN VYŠÍNSKÝ. (LXXII.)

Jeť každý básník sluha citů svojich

A času, v němžto uzřel světa zář;

Tak držeti se musí úloh dvojích:

Tož věku svého býti slabikář,

A pěti lásky, slávy o rozbrojích.

Zdaž před Vámi se mohu takým zváti,

Jenž hoden dob svých odstín v písně vtkáti:

Toť ponecháno soudu Brněnskému!...

Co teď jsem pěl snad sluchu laskavému:

Jak oběť vzejmete, Vám věnovanou,

A podejte mi ruku na shledanou!...