PAN VYŠÍNSKÝ. (XII.)

Ó poesije! dítko z čarných luhů,

Ty ztraceného ráje dědictví,

Jež ducha jímáš v kouzla svého kruhu

Štěpujíc v srdce pravé šlechtictví:

Tebe jsem uzřel jako pestrou duhu,

Když nad dolem se rosným s rána klene!

Ty’s rozžehla mé srdce omrtvené,

Že v záři tvé zřím nebeské jen zjevy,

Že měním vše, co cítím, v plné zpěvy:

Ty božských původův zrcadlo zlaté,

V tobě se shlíží moje nitro vzňaté!