PAN VYŠÍNSKÝ. (XXVIII.)

Však to vše nesplnilo touhy jeho,

Onť po vyšším neustal planouti:

A všecka prosa ducha ohnivého

Nemohla s říší krásy strhnouti.

A když se probral z moře hlubokého

Všech věd těch přísných, duši umořících:

Tu mladých citův jeho dosuď spících

Se náhle proudy všecky roztály;

A srdce neznámými zápaly

Tak dávno v poutech, cizí všemu čití,

K bouřnému volně vzbudilo se žití.