PAN ŽÁN.

Pan Žán – mám živě před sebou

zjev jeho, rythmus chůze,

nos ozářený velebou,

zářící snad až tuze.

U zámku vrata dokořán,

a v nich jak bohatýr, ba právě,

v té plné velebě a slávě

vychází zámecký pan Žán.

Má dneska volno, nepílí –

grandseigneur ve všem pravý,

se v zubech šťárá na chvíli

a zíváním se baví.

Nad věží tíhne hejno vran,

na střeše vrzne korouhvička –

bohatýr ještě chvíli vyčká,

pak na procházku jde pan Žán.

Pan Žán – ba věru, on to jest!

Všech lokajů je vzorem,

muž vznešených a velkých gest

a uhlazených forem.

Pro salony je vychován,

ví, co je mrav i etiketa,

způsoby velkých toho světa

má dávno v malíčku pan Žán.

Však nebyl doma za pecí,

výš k hrdému spěl cíli:

vznešené službě hraběcí

zasvětil svoje síly.

Svět otevřen mu dokořán,

co lokajským jest oděn hávem –

na svoji kariéru právem

jest pyšen zámecký pan Žán.

Má rád, když lidé po kraji

v obdivu před ním tonou

a zdaleka již smekají.

S milostí blahosklonnou

přijímá hold, jenž jemu vzdán,

znáť noblesse-oblige – kynem hlavy

vždy milostivě na pozdravy

děkuje zámecký pan Žán.

Dnes vyšel sobě do polí –

je třeba užít chvilky.

Ve výši nad ním hlaholí

skřivánci svoje trilky,

a panu Žánu se všech stran

vstříc znělo vroucí jejich „vivat!“

„Že se jim chce v tom horku zpívat,“

si myslí zámecký pan Žán.

Zář vznešenosti zaplála

na velkomožném nose,

že jeho září bezmála

i slunce zatmělo se.

Do týla klobouk, premován

je korunou té pyšné hlavy,

ba opravdu, toť velmož pravý,

vzor nedostižný, náš pan Žán.

Pan Žán, on, bohatýr a rek

a všeho kraje chlouba.

Přespolní jakýs občánek

jda cestou, marně hloubá

o ptactvu nebeském, jež Pán

vždy živí, šatí, aniž ptáci

ti konali kdy jakou práci,

jak velkomožný grand, pan Žán.

Pracuje v poli chudý lid,

čeládka, nízká chátra.

Skřivánek přestal šveholit.

A velmož hledí, pátrá –

tak jako sám Excelenc-pán

kdyby se blížil, s úctou zřejmou

čepice muži s hlavy sejmou –

jakž jinak: blíží se pan Žán.

V kytlici švarné děvčátko – –

Pan Žán, po jeho pýše,

hle, není stopy, na krátko

sestoupí se své výše,

kam osudem byl povolán,

a bez veškery pýchy, proč ne?

s děvčátkem prostým bavit počne

se velmož, zámecký pan Žán.

Pracuje v poli chudý lid

a nízko chýlí hlavy.

Pan Žán, ó, umí okouzlit,

to grandseigneur je pravý.

Do hrudi vřelý cit mu dán

pro děvčátka, má smysl pro ně –

a velmi, velmi blahosklonně

odchází zámecký pan Žán...