PAN

Dech teplý, opojný tu z travin vál a vřesu,

zněl chorál obsáhlý a pantheistní z lesů

a bubny řek

ty hřměly dušeně a čechral vítr leny,

a v tahu oblaků sen sám jsa zakuklený

svá roucha vlek’.

Luk všecky sílice se v jedné směsi roní,

hmyz tajně účasten na skladbě polyfonní

co spodní hlas,

pláč ptáčete, jež stesku svému hoví,

jsa opsán v žití výraznými slovy

se lil a třás’.

Květ kalin tanul v nejčistší své běli,

krev na rtech modřín, mák a růže měly

svých vnitřních ran.

Svou nahost žena ucítila hebce

a v studu temném zvěděla, co šepce

k ní velký Pan.