PÁNBÍČEK POŽEHNÁ.

Pánbíček požehná, co ďábel zasil –

na našich lučinách porostou květy:

s pomocí tvou duši jsem zatarasil,

by do ní nemohly touhy a vzněty.

V temnosti dobře je deptaným, víme.

Své vášně rozžehnem’ do noci žití,

stuleni, semknuti rozplameníme

svá těla požárem, jenž věčně svítí.

Nenávisť neseme na žlutém štítu

ke všem a ke všemu mimo svá těla,

odvážně vpadneme vždy do úkrytu,

kde láska nesmělá vyrůst by chtěla.

Vyrvali z půdy svých srdcí jsme něhu,

přátelství bravurně dovedem’ ničit,

krev vášní vlili jsme do ctnosti sněhu

a dál šli símě zla, jak začlo klíčit.

Pánbíček požehná, co ďábel zasil

v údolí hlouposti snění a bolů –

člověka člověk vždy srazil, či spasil –

my sebe pozvedli, padneme spolu.