Pancéř Smanický na Žampachu.

Kol Žampachu kupci jedou tvrdě, těžce,

těžké látky vezou, plné vezou měšce;

těžce, tak že noha sotvy nohu stíhá,

ale v houští Pancéř zradně s chasou číhá.

„Hoj ty chaso, rychle spusť se na kupčíky,

a kde odpor najdeš, uchop třeba dýky,

seber skvostné látky, zlaté krumplování,

podle lovu, peněz, bude hodování.

Chutě udeř na ně, chutě beze strachu,

věz, že tobě velí Pancéř ze Žampachu,

pán a rytíř statný v pokoji i v sváře,

který zlatý řetěz dostal od císaře.

Pancéř, který život mečem v ruce prožil,

který ani v spánku krunýř neodložil,

Pancéř, jemužto se země mír už hnusí,

jenž chce zlato míti a zlato mít musí.“

Hoj pane Smanický, zle jsi se potázal,

kupčíky dnes Karel doprovodit kázal,

doprovodit kázal a sám přišel taky,

vysvobodit kupce, sjímat dravé ptáky.

Slyšíš, starý, teď mu lid tvůj neuteče,

chytne on tě, Jene, a tvůj Žampach zteče. –

Pancéř jímal kupce, leč než přišlo ráno,

bylo také jeho chlapstvo zajímáno.

A uprostřed chlapů kráčí Pancéř starý,

jestřáb černošedý s krvavými spáry,

na krunýři černém zlatý řetěz nese,

obvyklý on lítce, teď se chví a třese. –

„Pancéři!“ dí Karel, „dnes mně lov se zdařil,

přízeň beru tobě, již jsi lupem zmařil,

co ti slávou bylo, hanbou se má státi,

řetěz máš, tu chci ti ještě hřebík dáti.“

Katovi pak velí: „Slyšíš, bez meškání

ať vykonáš plně moje přikázání,

na žampašské bráně dle rozkazu mého

pověsíš Pancéře, lotra Smanického.

Pověsíš jej za ten řetěz darovaný

na pokutu přísnou pro chlapy i pány;

on, jenž pýchou býval, výstrahou má býti,

že chce Karel v zemi spravedlnost míti.

Jak jsem Žampach rozbil, tak chci pro výstrahu

rozbít každé hnízdo zbojníků a vrahů.“

A co Karel velel, vykonáno katem,

už tam Pancéř visí na řetězu zlatém.