PANDÉMONIUM

S mým spiata ramenem, a přec jak chvějný stín

v nehmotném zakletí, v noc sestupuješ se mnou

jak v hrobku mlčící... Tak spoután rukou jemnou,

v pavučí zapředen tvých úsměvů, v tmy klín

se náhle propadám jak v bědnou propast temnou.

A v blesku náhlých snů sžehavým smutkem jat,

v jas lučin ztracených já toužím... Květů něha

jak vůně uprchlá v mé zmlklé srdce lehá,

v mém duchu žíznivém, jenž k slunci rozepiat

byl za dnů zářivých, zsinalý oheň šlehá,

jenž proudí z očí tvých jak z hadích zraků svit,

zář’ duše tajemná, jež ve tvém srdci nítí

palčivou horoucnost... Půlnoční rudé kvítí

v tvých vlasech rozkvétá, ó Vestálko, jež třpyt

měsíce zbledlého jsi čerpala v své žití.

Zda hájů vzpomeneš, kde Filomélin hlas

v májových večerech zrazoval srdce tvoje

a v lesních studánkách hvězd zhlížely se roje,

z nichž v lačné srdce tvé planoucí prýštil jas?

Zda vlahé chvíle zříš, kdy bílé prsty svoje

v trs modrých šeříků jsi ztápěla v mdlých dnech,

kdy Června teplý dech se ve tvá ňadra nořil

a vášeň ztajenou jak teplý div v nich stvořil,

by rosou palčivou na tvojich žhnula rtech,

kde žhavý plamen úst svých v polibcích jsem zmořil?

Děs noci zelené v tvých němých zracích spí!

Klid chmurný mlčení kol tvého těla vlaje –

jak smrti chladný van. V tvých ústech hořkost zraje

ztracených jasu chvil, jež ret můj pohostí

rozkoší truchlivou vyhnanců bědných Ráje...

Je ticho, tma a noc, jež tají v stínech svých

přízraky blednoucí! Ty sama v ledné běli

mučivé čistoty, v níž hvězdy tvář svou zřely,

v své hrůze osleplá nad varem proudů zlých

a ohněm v plamenech, jež náhle rozhořely

se v tichém těle tvém, jež zažehnuto plá

jak žhnoucí pochodeň, zříš zraky ztemnělými,

pohledem dalekým v mé oči, ňadry tvými

horoucí víří stesk, jenž ke mně zavolá

jen slova kletby tvé výkřiky vražednými.

A v této chvíli zlé, v níž láska tvoje lká

v přeletných polibcích, jichž pal mým srdcem zmítá

a v řeku vlasů tvých se noří hlava zpitá,

duch zářný v těle tvém v tmu věčnou uniká – – –

Tlum kouzel opojných pak vášeň tvoje vítá,

jež tělo kvetoucí ve schránu promění

démonův odvěčných, jichž hled z tvých očí zírá

v mou něhu zmučenou, jež ve tvých loktech zmírá

kosmickou úzkostí, a v hrůzy zachvění

slast chmurná pramení z tvých úst v má ňadra sirá.