PANDOŘINA SKŘÍNKA

Tak bohatá jsem byla jako král

a korunu jsem na své hlavě měla,

již láska svila, že se ukrýval

had pod růžemi, já jsem nevěděla.

A poklad měla jsem, jenž jasně plál,

jej v schránce srdce jsem si uzavřela:

zrak – safír, srdce – rubín, jenž se vzňal,

a kadeř bílá se jak stříbro skvěla.

Leč jednou, štěstí důvěřujíc zcela –

kdo tušit moh’, že vše je pouhý klam?

Jsem poklad vzácný z blízka shlédnout chtěla.

Jak Pandora jsem skřínku otevřela:

v trn květ se změnil, v kámen drahokam –

a pod kamením zmije zasyčela.