Pane... hyneme!

Ba smutné časy přikvapily na tvé děti,

dnes těžké břímě věrné sluhy tíží;

již za povrhel mají nás a hnusné smetí...

ó slyš, když s prosbou k tvému spějem kříži

„Pane... hyneme!“

Tvé do svatyně jenom malý hlouček spěje,

svět slouti se honosí pohanem...

– tím tvrdošíjným... až se duše mrazem chvěje –

a zpupně zhrdá svatým zákonem.

Pane... hyneme!

Mrav zbožných předků přicházívá v zapomění,

ctnosť nepravostem postoupila místa;

ne modlitba a zbožný zpěv, leč zlořečení

má oslavou být Spasitele Krista?

Pane... hyneme!

„Proč lekám se jak učedníci malé víry? –

Proč trnu strachem, tratím naději? –

Že spousta nedosáhla ještě svojí míry? –

Až hůře bude, kam se poději? –

Že nedopustíš nikdy, bychom v boji klesli,

by blud a klam své slavil vítězství? –

A třeba bychom nyní těžké břímě nesli,

že pravda nepodlehne mrzké lsti?

Ne jeden, ale miliony věrných sluhů

že musí k tobě volat v důvěře,

a svorně pracovat, druh podporou být druhu,

než hráz položíš světa nevěře? – –"

Ta slova prorocká s nadhvězdné končiny

mnou zachvěla jak v letu meteor. –

Ó kéž by příště z každé slávské dědiny

to denně zapěl pravověrných sbor:

„Pane... hyneme!“