PANE, JIŽ DOST!

Bože náš velký a hrozný, lhostejně němý.

Napojils užasle ztichlou, zlekanou zem

prolitou horoucí krví, že přetéká již.

Zahalils hněvivě jako vesmírnou bouří

obzory všechny čpavými, dusnými kouři,

zmrazil jsi úsměvy měsíce, slunce a hvězd.

Objal jsi plamenem střechy doškových chatek,

zvyvracels tisíce vesnic a městeček, měst.

Rozdrtils, zašlápls řady nejlepších mužů,

jako své miasmy, semena jepic a much.

Naplnils nad zemí radostně úsměvný vzduch

zoufalým úpěním, nářkem zlomených matek,

zrazených vdov a bezmocných sirotků malých.

Přelil jsi, přelil nesmírné bolesti kalich,

vložil nám na bedra drtivou, nesnesnou tíž.

Pane, Ó nesmírný Pane náš! Nesnese již

ubohý člověk, té země tvé plačící host,

bolesti více. – Ó Pane náš, dosti již, dost...!

Nebo chceš skutečně v hroznou, krvavou louži,

v jediný, nesmírný, granáty rozrytý rov

proměnit celou svou rozkošně tančící zem...?

Nebo chceš vyvrátit, krvavým mečem svým zbít

všechen svůj užaslý, zoufale lkající lid...?

Pane náš, všemocný Pane –! Již utiš svůj hněv!

Světové, nesmírné bouře zkroť vzteky a řev,

jako kdys na prosbu učňů zuřící moře.

Pane, je přílišné naše nesnesné hoře.

Smiluj se, usměj a ustrň, milostně shledni.

Podej nám ruku svou, ponechej řízy své lem,

z prachu a popelu děti plačící zvedni.

Rozepni nad námi duhy zářící most.

Pane náš, všemocný Pane, Ó dosti již, dost...