PANE, KAM KRÁČÍŠ?

Dav proudil ulicí a měnil se co chvíli,

výš hlasů směsice se vznášela a prach.

V tom proudu měnivém jsem uviděl šat bílý,

tvář mírnou Svatého – a divný jal mne strach:

Ten tichý, svatý muž v své dlouhé, bílé říze –

toť On, jenž na poušti kdys mluvil k satanu,

jejž vídá duše má, když čítám v Písma knize

a chodím v zástupu s Ním v krajích Jordánu.

Tak s hlavou vztyčenou kdys před zástupy chodil,

mír svatý ve tváři a lásku ve zraku –

toť On, jenž království nám nebes dát chtěl v podíl,

jenž lidstvo od země chtěl povznést k oblaku.

Jak svítí zástupem ta Jeho říza přezná,

jak měkce září vlas, jenž spadá po šíji –

však dál se žene dav, zde nikdo Jeho nezná

a hříšní kajicně se v prsa nebijí!

Však přec Ho poznal kdos, šat z hedvábu měl rudý

a zlato na šíji. Ó, jak se zachmuřil,

když na něj pohleděl Pán jeho, bos a chudý,

tím měkkým pohledem, jímž Petra pokořil.

A s vozu nesestoup’ a řetěz nestrh’ zlatý,

a neroztrhl šat a nepad’ před Ním v prach:

dál pyšný davem jel – a bos šel dále Svatý –

a každý klaněl se, kde s vozu zářil nach.

l padl na mne žal a rmoutil jsem se v duši,

že raněn slepotou je bídný tento dav;

mně líto bylo jich, že slepi jsou a hluši,

a modlitbou jsem vzdych’: „Je, Pane, zlého zbav!“

A smutek pojal mne, když zřel jsem, v dál jak mizí,

jak v davu moderním se ztrácí bílý šat,

mne úzkost schvátila, hruď zalil cit mně ryzí:

„Kam kráčíš, Pane můj?“ – jsem zvolal, steskem jat.

A On se ohlédl, zrak jeho v duši tkví mi,

a, myslím, po tváři jsem slzu kanout zřel –

ach, vždyť Ho neznají, jež spasit strastmi svými,

jež k Bohu povznést chtěl – a pro něž v mukách mřel!...

A dále, nepoznán, tich kráčí množstvím Svatý –

a svět se žene dál, kde cíl mní vidět svůj...

Níž večer klesá v kraj, již západ hoří vzňatý

a v duši kane stesk... Kam kráčíš, Pane můj?