PANE, ODPUSŤ JIM...

Zradili nás, Otče, velcí toho světa,

z rukou vyrazili na obranu meč,

místo pomoci nás dali vrahu v léč –

lží se stala jejich slibů každá věta.

Hrad jsme měli pevný, v něm jsme byli stráží

svého dědictví i ducha, jejž's nám dal –

mocný přítel hradby vrahu odevzdal,

který teď i klíny v dům náš uvnitř vráží.

Zda se ubráníme, na hradbách když stojí

naší dávné tvrze cizí žoldnéři,

po tom netáží se – jen když příměří

uzavřeli s vrahy, vyhnuli se boji.

Velké svobody že jsme tu stráží přední,

nejen milované svojí volnosti,

že tu vrahům dali pevné předmostí,

aby mohli dále – o tom se jim nední.

Nevědí, že volnost lidstva jest jen jedna,

jako jeden dán jest všemu lidstvu duch –

proti zlu je hájit že nám velí Bůh,

sám než potře zlobu, pravici Svou zvedna.

Jimž jsme uvěřili, velcí světa, nyní

proti nám se s naším vrahem smířili,

aby po nás jiné spoutal za chvíli...

Pane, odpusť jim, neb nevědí, co činí!