Panem de coelo.

Bůh volal s nebe v slávě majestátu,

blesk v rukou svých a ve kštici hvězd plamen,

co Sinai ve svoru hřměl božích ramen:

„Hleď k nebesům a výhost dej již blátu!“

A člověk děl: „Jsem mocí Tvojí zmámen!“

Bůh zapřel sebe, lidské oděl tělo

a z Panny čisté oživil je krví;

byl roven lidem, božství závoj mělo.

„Ty svatý jsi a proroků všech prvý,“

děl člověk, „a já Kaina nosím čelo!“

Bůh ponížil se k lidstva vyvrheli,

kříž na se vzal a stoupal na Golgotu,

a nohy, ruce v brzku v krvi pněly.

„Pojď za mnou,“ děl, „kříž cestou ku životu!“

A člověk sténal: „sláb jsem, zmalátnělý!“

Bůh-člověk zapřel i své člověčenství

a v dobrotě své proměnil se v Chleby –

ó pokrmu jest duším zapotřebí

k té cestě kříže, bídy, protivenství!

Co stupňů bídy a co stupňů k nebi!