Panem et circenses!

Když August růžemi číš ověnčenou zvedal

ve haeter chumáči a v parasitů tlumu,

stín velký, neznámý po pravici mu sedal,

jenž vyrost’ najednou tam z hloubi v ulic šumu,

kde podivně to vřelo

a šum rost’ v bouř a hromy v ráz to hřmělo,

a stín se ve mrak slil na skráni pána světů,

co dole bouřilo to milionem retů:

Panem et circenses!

Tu ceasar poručil, otevřít zásobárny,

a jeho hlasatel projížděl zbujné davy,

a brzy zažehnán byl rozpaků mžik parný

a nové Evoe! zas znělo ve zpěv slávy,

číš zase kolovala,

zas haetera se nahá usmívala

na klíně caesara, jenž vrácen plesu,

jen její slyšel šprým, ne ono plné děsu:

Panem et circenses!

Co schvátil otec, děd z všech různých provincií

od Thule poslední až k libyckému moři,

syn vydal davům v plen za chvilku utopií,

ne lidstva chudobě by vyhověl a hoři,

leč vlastní choutce pouze;

však vydal přec to, kázala tak nouze

a děsný ryk, jímž chvěl se palác v hloubi celý,

z nějž hlasy Eumenid vyhrůžek štěkem zněly:

Panem et circenses!

Dnes sýpky zavřeny, jsou zavřeny i dlaně

všech světa velikých k skutečné bídě lidu,

jež roste lavinou; v zbořené cirku bráně

jen býlí vyrůstá a měsíc svítí v klidu.

Chléb lid si vydělává,

a hry? Ach, hry kdo jemu obstarává?

Lid prací nestačí na slední sousto chleba,

však jako chleba též jest zábavy mu třeba –

Panem et circenses!

Tak zvrácen světa řád, že dlaně lidu pouze

jsou pracné výživy dnes vypráhlým mu zřídlem;

však člověk slabý jest a všemohoucí nouze

kol hlavy zástupům vlá netopýřím křídlem.

A umělec, jenž v práci

se nad své dílo v dumy věští ztrácí,

sní, kterak pod rukou mu rychle vzrůstá sláva;

však v pravdě, v podstatě hry lidu obstarává –

Panem et circenses!

Dnes šíré zástupy on krmí chleba manou,

však rovněž divé hry jim nahraditi musí,

on dnes jest caesarem, před jeho křičí branou,

on srdce své jim dá, by drásaly je v kusy

na oko pro zábavu,

leč v tom již právě skýtá chleba davu,

chléb lepší, sytější než králů zásobárny,

hry, v nichž nad zvěře krev plá jeho mozek žárný –

Panem et circenses!

Tož výše srdce svá! Nad špižírny vše králů,

nad jejich cirky vše jsou žhoucí srdce naše,

všem ránám nastavme tu Mojžíšovu skálu!

Co v jizbách samoty jen zticha zrá a plaše,

to bude davů chlebem,

ba víc než chlebem, jejich duší nebem,

vše nahradí, čím dnes vše skrblí žezla, tróny,

vše nejen nasytí, leč zvedne miliony –

Panem et circenses!

A ne pro choutku svou, jen prostě z povolání,

jež svatá povinnost, z nás každý rád to dělá,

k nám s luzným úsměvem se dívka neuklání,

nám v chudý přípitek též nehřímají děla

jak strýci Hamletovu;

co urvem hlíně, barvě, tonu, slovu

ve chvíli nadšení, to nikdo se z nás neptá,

v tom sobě sloužíme, co s úsměvem ret šeptá:

Panem et circenses!

Nuž ať si burácí, jak chce, epopej světa!

My dusot slyšíme, však nás nic neoklame,

nám svatý ideál ve hloubi srdcí zkvétá,

jak Ježíš kdysi chléb své srdce každý láme,

Co dál se díti může?

My dali lilie, my dali růže,

vše, co jsme měli. Paláců se týká,

co z hloubi duní, vře a supím skřekem hýká;

Panem et circenses!