PANENKA Z CUCKŮ

„Čí je to dítě?“ – „Vemte si je, paní! –

Po sestře sirotek je, něco k hraní

mít budete.“ – A v ochotě ji předčí

ten capart malý, úsměvem jak svědčí

i tváří blaženou,

že půjde se mnou.

Tu ručku vztaženou

chci zachránit.

Je lehké loučení.

„Pá, teto –“ praví hravě

a ručku drobnou v rukávník můj noří.

Jde do života jako po zábavě,

a zvědavost jí v modrých očkách hoří.

Hned tykáme si, ač se sotva známe,

znavená paní, vrabče rozcuchané,

spojeny touhou prožít dojmy nové.

Vrabčátku cesta zdá se býti dlouhou

a otázek mne zasypává řadou:

proč nejedeme, mám-li kočár, koně,

a nová panenka zda bude míti

jak já hedvábné šaty fialové?

A přiznává, že často vyprávěla jí teta o mně.

Zklamány tak obě zda budeme

jak já, když vím, že skromně

a teple hledící ta žabka malá

se vstříc mi rozběhla

jen proto, že v mém domě

za panenku svou z cucků,

kterou v blátě teď zanechala,

málo toho dbalá,

co snů ji víže ke každému klůcku,

teď novou dostane

a v hedvábném snad šatě.

Pro loutku z cucků chci se vrátit. Malá

však protestuje:

„Ta by vypadala

při sestřičce své nové.

Jen ji nechte, paní!

A dáte-li mi novou, krásnou za ni,

mne pro tu starou nenapadne plakat.“

Že bolest působí mi, zda-li tuší?

Vždyť lhostejna jí jsem, mně cizí duší

ta žabka. A tak dostane, co chtěla:

panenku, šaty, cukroví i stužky.

Jen já zde stojím s prázdnou. Neuměla

jsem o své jako ona jasně říci.

A sen můj zůstal v temnu, na ulici,

při loutce z cucků, u blátivé stružky.