PANENKY

Nenesu vám než chudičké kvítí

svázané metlicí do věnečku,

chudou jen krásu mohu v něm skrýti

jak ptáče u cesty ve hnízdečku,

není to kvítí ze zahrad pánů,

u cest jsem znaven trhal je k ránu.

Chvěje se v ruce, snad je mu zima,

v mlhách se zrodilo na kraji cest,

chycená duše v dlani mé dřímá,

řasy má zavřeny slzami hvězd,

z osiřelé a vyprahlé země

žíznivou krásou volalo ke mně:

Žebráku! Dítě! Počkej zde chvíli,

nevidíš, či si už nevzpomínáš,

což ti to hvězdy nevyzradily?

Jeden byl v ráji tvůj domov i náš!

Vezmi nás s sebou, budem tě vésti,

o lásku žebrat, o slzy štěstí!

Nesu vám květy dětské a teskné,

bolestí úhorů vůně štká z nich,

v kalichu krásy duše se leskne,

ráje stud vylil se v panenský sníh,

naděje divná, krásná a skrytá

jak hvězda Boží z dlaní mi svítá.

Panenky bílé, překrásné kvítí,

prostřené na zemi pro Boží čest,

z očí vám ráje vzpomínka svítí,

kam vás mám položit, kam vás mám nést,

kde vás mám vymáchat v nejčistší rose,

panenky bílé, panenky bosé?