Paní F.

A prší, prší... Jak by byla milá

na modrém nebi oblaka ta bílá –

ne k vůli mně. Zřím v zamračenou pláni

a vzpomínám na drobnou, slabou paní:

po šesti letech vyjela si zase

do rodné vsi: jak dítě těšila se,

že uhlídá pláň nebes modrou, svěží

a bílá oblaka jak po ní běží –

vždyť do domu jí slunce nezapadne,

má jenom práci, oddechnutí žádné –

jak těšila se... Zatím šeré nebe

a žádné slunce. Zima v duši zebe –

už podzim táhne... ona se zas vrátí,

po modrém nebi bude tesknívati,

po bílých mráčcích aspoň čtyři, tři dny

nechť skanou ještě v tento počas bídný!