PANÍ HANĚ KVAPILOVÉ.

Pár chrysanthém, tak jak je podzim nese,

jenž svadlým listím v srdci šelestí,

zda přijmete, když hrdě pozvedne se

dnes Vaše bytost nad stín bolesti.

Ta všecka nízkost, kterou lidstvo stůně,

a kterou šlehlo i Váš bílý zjev,

jak padá v prach, když plna vzácné vůně

v ni Vaše duše tichý šeptá zpěv.

Svět pravé božství nikdy nepochopí,

a Krista na smrt vydá každý den,

vždy modlu jen v jas oltářů svých stopí,

by hymny pěl a vždy byl podveden.

Je slepý svět, a lidstvo zakleto je,

sloup světla nezří, v němž jde archanděl.

Ó paní zářná, věčně stejné boje

jen bolest novou mají za úděl.

A teskně cítím, jak je toho málo,

co říci smím Vám vděčně skloněný

za jiskru, z které teplo v hruď mi hřálo,

za umění, jež vnímám nadšený.

Květ zlatý kapradí – tu báji znáte –

jen jednou za věk kdesi vykvétá:

Vy ve Své duši jeho vůni máte,

ó pohádko v sen ženy zakletá.

Mráz zadýchal už jíním spadlé listí,

a větry zimy blízko tušíte;

zda mohou zavát sněhy nenávisti

až na vrcholky, kde se modlíte?

Jste uměním Svým příliš pro nás svatá,

a nelze dost Vám ani vděčnu být –

ó pochopte, proč dnes k vám básník chvátá

dík nesmělý Vám z duše vyslovit.

Dnes, právě dnes, kdy tichý triumf věnčí

a větší, než kdo chápe, Vaši skráň,

kdy příliš hrdá pro ty hlasy z venčí

Jste v umění Svém dobrou zvedla zbraň,

a za to všecko, co Vy duším dáte

Svým posláním ve chvíli přesvaté,

za srdce čistá, kterým požehnáte,

jsouc božstvím velká, které vzýváte.

Vím, je to málo, co smí srdce říci,

a ještě vše jen zpola vysloví;

ó promiňte, květ spadlý na ulici

když po rose, než svadne, hladoví.

A nechtějte být nevlídná a cizí,

když básník Vám svůj plachý nese dík

tou hrstkou květů a svou duší ryzí,

a z mlhy, kterou paprsk nepronik.