Paní Heleně Modrzejewské.

Bůh viděl Polsku poníženou, zdranou,

na skráni s věncem hloží, v boku s ranou,

v snu těžkém dlela, jejž jak orlů tlumy

jen věštců jejich strhávaly dumy

a výkřiky... Jak viděl ji tak sníti,

tu rázem chtěl jí všecko nahraditi,

co trpěla, i nachýlil se s výše,

na bledé čelo, jež se v bolu chvělo,

a v agonii políbil ji tiše.

V tom polibku na Polsky svaté čelo,

vřel tvůrčí duch, vzlet, něha, krása, síla,

v tom polibku, Ty’s nám se narodila.

Žal trpících i vítězících sláva,

zpěv naděje i velkých vznětů láva,

smích hrdliček ve hnízdě plném rosy,

čím člověk úpí, chvěje se a prosí,

čím jásá, roven bohům ve své síle,

čím trne, na konec když dospěl cíle,

čím stoupá za hrob až ku žití zdroji:

v Tvém umění se v jedno prisma pojí,

jímž teprv kmitá velký člověk celý,

půl athleta a zpola básník vřelý.

V Tvém umění on vítá úsměv rána.

Ó kněžko krásy, budiž požehnána!