PANÍ KANCELISTOVA.

Co v útulném čistém domě tu

se vystřídalo studentů,

kdo sečte a kdo poví?

když – třicet to let již bezmála –

zde majetná vdova zůstala

po soudním kancelistovi.

Bezdětná, stala se matkou všem

a znala, jak čelit nemocem

i kdo se za kým fantí;

a hoši to bývali veselí,

leč ti, co u ní tu bydleli,

vždy samí jen premianti.

Však na ně na všecky vzpomíná,

než spaní přijde hodina,

tam v kuchynky své šeru,

když služky zbaví se nevzhledné

a na pohovku usedne

svou z doby biedermeierů.

Zvlášť nyní, co zuří válka ta,

je neklidná tak, dojata –

ti drazí hoši její!

A svíčku než zhasne a jde spat,

vždy pročítá z novin seznam ztrát,

a její ruce se chvějí.

A na mysli nejvíc tane jí

ten hoch – byl školy nadějí

a bystrá, vtipná hlava.

A nikoho neměl; bez matky,

jak vděčně stisk ruku, obkladky

jež kladla na skráň, když žhavá.

Ni lístku neposlal. Raněn snad?

Či odvlečen byl v dáli, jat?

Neb kulí sklácen již dravou?

Ó, vzpomněl-li ještě naposled

na její domek, mladých let

zde v městě nad Otavou?

Dnes odpůldne zase chýlí skráň

a vzpomíná a myslí naň.

A den je zlatý a svěží,

a oknem svit lije se zářící –

v tom kdo se to mihl ulicí

a kdo to vykřik a běží?

Ó, radostný dne! Ó, domove!

Ach, jsou mi pěkní rekové

ti čeští poručíci!

Zde tenhle jistě se nezachvěl

ni v dešti kulí, ni v hluku děl,

a nyní slzy má v líci.

On nikoho neměl a poznova

kus našel sladkého domova

u staré svojí bytné...

Kdož čteš a chladný dále máš cit,

hleď lépe nežli já povědít,

když cos tě za srdce chytne.