Paní Kochabambské.

Ssují se Peruanské tvrze,

Nepřítel vítězivě bojuje,

Domácí chrámy loupí drze,

A jatcům novou víru vnucuje.

O, přeběda vám, Peruané!

Již Kochabambu ztéká nepřítel,

A v městě není síly branné,

Ni jeden muž, ni jeden hajitel.

„Nuž, mstěme my své padlé voje!“

Sbor vlastenských žen volá v božnici,

Na oltář skládá drahé stroje,

A mění za ně meč a přílbici.

„Náš bůh jim šiky zmátne v seči,

My z křídel jejich brky vyškubem!“

Sbor volá, božstvu blahořečí,

A řadí se v pluk svatým pod dubem.

„Kdo by z nás,“ přísahají v bráně,

„Chtěl prchnout, nech ta sketa zahyne;

Kdo smrtelné podlehne ráně,

Ostatní pomstí smrti hrdinné!“

A bleskem již se řítí z brány,

Ve zmatku Španěl dá se do nohou,

A zůstaví zpět drahé stany.

Tak paní městu svému pomohou.

Mnohým z nich vyvřel život v půtce,

An dlouho neustaly v zápalu,

A stíhati se jaly škůdce.

Vlast uchová jim věčnou pochvalu.

Podnes, když v Peru zbrojí páže,

Tu stoupí vůdce ke své družině,

A tase šavli všech se táže:

„Kdeže jsou Kochabambské rekyně?“

,Za vlast svou a za chrámy umřely!‘

Voj jedním hlasem provolává,

Vesele točí lesklou ocelí,

A statným paním úctu vzdává.