Paní nemám.

Paní? Ne! Ne, paní nemám věru,

ale milou, dobrou ženu mám,

z jejího v své srdce květy beru,

po jejím když boku sedávám.

Nachem rtů svých na mračné mi čelo

sype zoře ruměncový stkvost;

o čem v noci marně přemýšlelo,

ve slunečnou vzrůstá skutečnost.

Usmáním se té mé rusé musy

přilétá mi píseň samoděk,

při rytmické dětských nožek chůzi

skanduju svůj drobný popěvek.

Hněvu hrot-li do srdce mi vniká,

hruď-li stydne, nebo hoří skráň,

vše jak mlhy v slunci rázem zniká,

na hlavu-li klade mi svou dlaň.

Hle, toť ona, dítě-li to není

sotva odvyknuto s pannou hrám,

až na rtíků žhoucí políbení...

paní nemám, ale ženu mám!