PANÍ NYKLÍČKOVÁ.

Má poklona! Ach, ruku líbám! Sluha!

A honem, honem, než se za roh schová...

To kmitla se teď v korse známá stuha –

ach, ruku líbám! Paní Nyklíčková.

Jak svěží, krásná, inu, pořád mladší...

A lalůček tak půvabně se houpá,

dvě malé oči stěží ven se tlačí

a nosíček se v samém sádle koupá.

Ručinku líbám! Co nového v klubu?

Je pravdou klep o přednostovic Míně?

Prý místo „úst“ vždy vyslovuje „hubu“?

Vy jistě víte, paní předsedkyně?

„Ach zajisté! To přestává již všecko!

Ta nestyda si hrozné věci zvyká!

Dnes pod ubrusem hnětla z chleba děcko

a dýchánkům – fuj! – „chcípánky“ prý říká!...

Toť nestoudnost, ať mluví kdo chce co chce!

A vůbec, v klub se derou špatné živly.

I s dýchánky to nějak jde již s kopce.

Ba ve středu tam čtyry dámy zívly...

Ach, ženské hnutí ocitne se na psu!

Tak onehdy... Kdos čte vám Krásnohorskou,

v tom sáhne Mína přednostovic v kapsu

a předčítat chce kterous báseň norskou!

Ta ztřeštěná! Kam s těmi ideály?!

Či norská kniha vzdělá naši hlavu?

Och, tenkrát v Norsku ještě tvrdě spali,

když Libuše nám založila slávu!

My stačíme si! Sociální vlečky

nás zbaví jenom neunavná práce.

Já pro oltář teď vyšívám dvě dečky

a členkyní jsem římské kongregace.

Jen práce, práce! V práci naše síla!

Po práci toužím, žhavou touhou planu.

Já praporu již šestkrát kmotrou byla

a manžel můj je hlavou veteránů.

Jen lásky víc a větší disciplina!

Jen považte, jak člověka to zkruší,

když v čítárně – to jistě byla Mína! –

kdos na „Osvětě“ namaluje uši!...

Jsou obtíže to... Více důslednosti!

Však každá věc má svoje háčky, kličky...

A s bohem, pane, pro dnešek již dosti.

Je vzkříšení, jdu přichystat si svíčky...“

A milostpaní záříc vzdaluje se...

Lalůček tučný půvabně se houpá,

libová brada unyle se třese

a nosíček se v samém sádle koupá.