Paní srdce mého.

Jako anděl slétla’s ke mně

v ten můj bídný, prázdný svět!

Jen svým žhavým, černým okem

jeho snů se dotkla’s jemně –

a juž pod Tvých nožek krokem

jara mého plodná země

vypučela v písní květ!

Blízko tak Jsi ke mně slétla –

jak jsem moh’ Tě dosíci!

Leč já zmámen jasem světla,

jímž Jsi plála na své pouti –

bláhov zas Tě uprchnouti

nechal pryč, a marně hnětla

lítost mne pak tísnící!

Marně teď se, paní, sháním,

kde Tvou stopu naleznout!

Marně teď svým horkým skráním

blouznivý chci plápol svrci,

když juž volnost mému srdci

po Tobě svým jala přáním

vášeň hrozná do svých pout!

Ó, juž vím teď, pravdou že je,

co jsem tehdá tušil jen,

když jsem vídal, jak se směje

kyprý nach Tvých retů vždycky –

kterak často démonický

úsvit náhle z obličeje

vyšlehnul Ti při tom ven!

Paní má, ó, jak Ty krutou

uvábila Jsi mne hrou!

Ty’s mou duši nedotknutou

jediným svým žhavým hledem

otrávila vášní jedem –

a teď v chvíli rozhodnutou

nedbáš citů, jež v ní vrou!

Mně juž tehdá, když Jsi ke mně

poprv slétla v bídný svět,

stín ten zlekal, který jemně

z oka plál Ti čarovného...

– Kam mne vedeš? – ptám se jeho,

– V záhubu! – on děl mi temně,

– běda tobě, vrať se zpět! –

Ale mně teď k odříkání

pozdě juž se obracet!

Horečné mých citů plání

rce mi, že to nelze v době,

když už dal jsem srdce Tobě,

že by marným bylo přání,

zpět zas chtět je navracet!

A ač v hořkou chvíli mnohou

varuje mne bázně cit,

že Tvé hry mne zničit mohou,

a že’s démon v lidském těle –

– „Anděl Jsi!“ – dí srdce smělé

a já volím u Tvých nohou

zemřít, nebo – zvítězit!