PANIČKA.

Co je pravda – hezká byla!

Na gruntě se narodila,

jenom že jí zcela, zcela

selská práce nevoněla.

Chlév jí smrděl, šminku v líčku,

pálila si rusý vlas,

a když přišla na mlátičku,

ptávala se: Was ist das?

Učila se malovat

na plátně i na papíře,

frančině a rondem psát,

trochu brnkat na klavíře,

nedbala o lán ni louku,

toužila jen po klobouku,

po pánu a žití v městě.

Ihned po svatební cestě

salony si zřídí skvostné,

v toillettě přemilostné

bude chodit na návštěvy,

na dýchánky, hry a zpěvy,

do divadel, na koncerty –

samé plesy, sny a žerty.

Všechna srdce pánů zajme,

kuchařku a kojnou najme,

a též jiné služebnictvo.

Závidět jí bude lidstvo.

Bude mít svůj automobil,

a když do vsi přijede,

kdo pak by se nedozlobil?

Dámu sekat dovede!

A skutečně, pán se našel.

Trápil ho sic trochu kašel,

byl již trochu vyšeptalý –

inu, kavalír to zralý.

Hrdě jedou do města

tisíce a nevěsta.

Ale potom přišly mráčky.

Pán se nabažil své hračky,

po kavárnách jen se válel,

pil a hrál jí celé noci,

tisíce jí rozkutálel,

až tu stáli bez pomoci.

Elegán dřív – tvrdě, cize

posýlal ji pro peníze,

a když doma neměli,

nadával jí „selských hřbetů“,

hned ji stavěl do zelí

a ji z domu vyhazoval,

jak vyhaslou cigarettu.

Kdo ten strastný osud zkoval?

V dlouhých nocích v hořkém pláči

horkou slzou lože smáčí,

do vrásek se tvář jí stáhla,

šlape klobouk, po němž práhla,

krutý los svůj proklíná,

na dědinku vzpomíná...