Panna Anna.

Já jen skrovňounkou zahrádku

S kvítím rozmanitým mám;

Pročež kytky na památku

Přátelům jen milým dám.

Předsevzal jsem si pro Annu,

Drahocennou starou pannu,

Nejstkvostnější kvítky vzít,

A je v ladný věnec svít. –

Velké oči Lada měla,

Milostně ji krášlily;

Z malých ust řeč libě zněla,

Slavíci s ní sočili.

A hle! – V Anny oblíčeji

Obě krasoty se smějí,

Že je převrácené má –

To snad mnoho nedělá?

Praví se sic: „Její rtové

Fousem že jsou oděni;“

Proč pak mají jen mužové

Fousy mít, proč ne ženy? –

Bachus nelze víc se stkvíti,

(Ne že umí notně píti,

Ne pro břicha výtečnost;)

Jen pro její výmluvnost.

Proto jen, že chyby žádné

Život její nekalí,

Křehýčké když děvče padne,

Kletbu na ni uvalí;

Arci ty že pomstou zňaté

Nectíc Anny mravy svaté

Uštipačným hlasem dí: –

„Slepice zanášejí!“

Černější na utrhání

Nikdy lež nezpomněla;

Proto snad, že z nenadání

Z domova pryč odjela? –

Nemoc těžkou předzvídala,

Proto se do města brala;

Kdyby u nás Doktor byl –

Bylby ji byl domov kryl.

Rce: „Kdo světu věří, bloudí,

Nic v něm není dobrého!“

Nemyslete, že tu soudí

Z sebe snad na jiného.

Kdyby byla v jarním květu,

Třebas oddala se světu –

Lepost mravů příkladná

Nyní na vše roušku dá.

V ní všech ctností plamen hoří,

Zvláštně božská pokora;

Proto, kdo se jí nekoří,

Náramně naň krákorá;

Každý den jde do – – –

„By noviny uslyšela?!“ –

Nehyzdí jí chtivost, klam –

Jde, by rozjímala tam.

Všecky chyby, co zaslechne,

Hledí k výstraze roznest;

V haně proto neoddechne –

By se jasněj vznesla čest.

Že ze svého půl přivtělí

K neřestem, to moudrost velí –

By ve věčší ošklivost

Uvedla vši nepravost!

Dí: „že byli ženichové

Často láskou k ní jati;“

Tu že nelhou její rtové,

Každý musí vyznati;

Mužům není nic tak milé,

Hospodářství co spanilé,

Anna že mu rozumí –

Truhla s stříbrem vyjeví.

Vady všickni mužští měli,

Proto nechtěla se vdát;

Ale ne – že ji nechtěli,

Naučíce se ji znát.

Jak na slabost mužskou hlédla –

Outličká jí tvář hned zbledla,

Zlou se schválně stavěla –

By se jich jen zprostila.

Přísnou ctností ozdobená,

Nepřátel má celý sbor;

By nebyla otrávena,

Velmi musí dát pozor;

Nevěří žádnému lehce,

Proto doma jísti nechce,

K příteli, jejž dobře zná –

Ráda se pozvati dá.

Hojně s ourokem mu platí,

Že ji nechá darmo jíst:

Neb ho učí lidi znáti,

Nemusí noviny číst.

Všecky tajnosti jí samé

Z kraje celého jsou známé,

Zvěstovatel, Noviny –

Čárně se v ní spojily.

Lidé sice povídají:

„Že ty ještě pomlouvá,

Co se jí najísti dají.“

Když jen pravdu povídá,

Že, ač hrůza peněz vyjde,

Předc jen leccos na stůl přijde,

Omáčka že chut nemá –

Což je pravda pomluva?

Proto, lidé že v neštěstí

K ctnosti se utíkají,

Když je bída tepe pěstí,

Libě zardí tvář se jí.

Chudým nedá nic jiného –

Než kus chleba plesnivého,

By se bídní nestali –

Kdyžby dobré poznali.

Haní ji, že soudků mnoho

Kořalky prý vypije;

Člověk když – to máte z toho –

Fabriky podporuje!

Pro ni jest to nápoj pravý;

Neb k jejímu slouží zdraví,

Choré oudy zahřeje,

Anna znova okřeje.

Pročež jsem si po vše časy

Umínil jí věnce vít;

Jí ku poctě vzdy mé hlasy

Souhlasně jí budou znít.

Tupte jazyci ji hadí,

Předc ji duše krása vnadí;

Dokud v žílách teče krev –

Můj ji chválí slavozpěv.