Panna Lichternburská.*

V Čáslavsku staroslavném pní hradu ssutina,

Pod níž skal nebetyčných a lesův pustina:

A když tam vzhůru pozříš k těm zříceninám výš,

Tu za minulou slávu juž slzu vyroníš.

Tu obrazové mhaví tvou mysl vyčeří,

O bojech hlučných zprávy se v duchu rozšeří;

A pověsť kouzlodružná své říše odcloní,

A v písni divozvuké jich zjevy zazvoní.

Před dávným, šedým časem, když ještě ozvěna

Válečných her a jásův v těch hradbách slyšena:

Tu čarovnadná panna ten obor kouzlila,

Jak hvězda plnosvitně za mrakem spanilá.

Ve zraku nebe modro svůj odstín celuje,

A kadeř zlatá s sluncem v svém lesku bojuje:

Ba v celém jihu není krásnější růže snad

Nad onu, jižto chová Lichtnický pevný hrad.

Pro tuto čarnou děvu zrak mnohý v milosti

A sladkém žáru nyje i v bolné žalosti:

Neb kdo uzří tu pannu, když hostím vzejde vstříc,

Ten toužíť po rtův růžích juž neustane víc.

Však ač ji také leposť kolíbá v vabech svých,

Překruté srdce bije jí v ňadrách liljových;

Nadarmo žádá ruku celý rytířstva sbor,

V němž pro ni z lásky žárné juž mnohý vznikl vzpor.

A jednou při sedání, když její vítězství

Hlučnými kolbami se slavilo v hrdinství:

Když za milostný hled by svou slávu každý dal,

Tu její stříbrozvuký hlas takto provolal:

„Mé díky, bohatýři, za vaši úsluhu!

Však poslyš moji vůli, kdokoli v tom kruhu,

Jaký já lásky důkaz si žádám malý jen,

A srdcem toho zdařím, kdo vykoná čin ten!“

„Hle! jak tam ku západu zeď srázovitá pní; 30)

Jedině orla příkrý let ukloní se k ní;

Neb úzká, hladká cesta jen vede k vrcholu,

Kde hrozí odvážlivci smrť v skalném padolu.“

„Než taková-li láska je vaše plamenná,

Dokažte mi svým činem, jakož jsem vážena!

Kdo na tu skálu vjede, třikrát se otočí:

Ten blažen kochať bude v mojí se náruči...“

Tak hrdě dopravila; zmocnil se mnohých zděs,

Ač zahřměl odvážlivcův ba zoufalivý ples.

Však kdo dostoupil s koněm té skály hrozivé:

Ten v černou propasť svržen dokonal strašlivě.

Juž několikrát Vesna se z jihu vrátila,

Ta hrdá panna mysl krutou nesmířila.

Tuť mnohý podkovami zlatými komoně

A stříbrnými koval, by znikl ouhoně.

Však nadarmo skon jeho dal hroznou výstrahu,

Přec mnohý ještě jede ku svému neblahu.

Tuť odvážil se panic i láskou trýzněný,

Buď smrtí čili pannou své skojiť plameny.

Ve tváři jeho hraje svit zory omžené,

A oko sokolovo plá ohněm vznícené;

Ze stříbra brnění měl; a zlatou podkovou

Jak hádě hybký kůň se stkvěl zbrojí bleskovou.

Za mládcem houpal jeho se brat na koni svém,

Však černá zbroj jej kryla v oděvu smutkovém.

Ten první z těch rytířův pro krásnou choť si jel,

Ten druhý ve průvodu jej k smrti provázel.

A směle v skálu vjíždí ten mladší z oněch dvou,

Juž dvakrát zatočil se nad hloubí závratnou:

A odevšad mu chvála z úst směvných zavzněla,

Že odměna mu kyne žádoucná, přestkvělá.

Však nepomohla jemu ni zlatá podkova;

Již shltla jej mladince ta propasť hrobová;

Neb zatočiv se koněm na skále po třetí

A sklouznuv klesl záhy ve smrti objetí.

Však neostrašen druhý se spustil s koně brat,

A démantovou dal jej podkovou okovat:

Pak vzlít na kůň bystrý jak větru divý dech,

Juž v skálu sráznou nese jej hřebce vírný spěch.

Tu oheň žárný z písku se vůkol zajiskřil,

Jak lesklou podkovou kůň v ten tvrdý kamen ryl;

Rytíře tak jej třímala ruka ostřežná,

Že třikrát zatočil se jak hvězda oběžná.

A nazpět klusal v jiskrách trčících z démantův,

Jak divotvorný, cizí zjev rozbouřených snův:

A hlučná chvála nebem a zemí zahřměla,

A panna Lichtnická se milostí usměla.

Však ač se živ a zdráv jun z hrozné výpravy

Konečně v bohatýrův kruh jásný dostaví:

Přec nezahrál mu v tváři snad úsměv blažící,

Ba zastřel oko slzné svou lesknou přilbicí.

Napřímo jede k oknu, v němž panna čekala,

By svého vyvolence v milosti přijala;

Tenť zasmušelý zůstal před oknem valným stáť,

A podepřev se v oštip, k ní jal se promlouvať:

„Ty pekla zmije hladká, ty rekův svůdnice,

Ty krásou čarodějnou oulestná bludice;

Všem srdce’s jala křehké a vzňala k závrati,

Jen mé’s nemohla v opoj a v lásku zhárati!“

„I bratr můj tam klesl v ten mrzký rekův hrob,

Jenž hoden větší slávy a chvalnějších byl mdlob.

Víc oulisností týrať nebudeš líbeznou,

Neb dozrál trest na tebe mou rukou vítěznou...“

Tak praviv vzpřímil oštip, jenž v tom okamžení

Jak blesku chvat zastihl té panny vzezření;

Jen krátký vzkřik... a ticho jak v smrti lůně jest;

Víc kruté panny není, zanikla její lesť...

A rytíř koně vztrhl... Slza mu v oku tkví,

Kdy pohled’ v onu stranu, kde bratr jeho spí.

Odchvátil jak duch morný z těch hradeb smutných stěn,

Víc od té doby žádným juž okem neviděn.