Panna Maria Humberská.

Snivé bílé krasonické chaty,

pohřížené v pohorský klid svatý,

vyrušila netušená zvěst:

„S dobrým pánem zámeckým je běda;

darmo chorým očím léku hledá

a již oslepnutí blízek jest.“

Polekán byl celý Thurnův zámek

od slepoty zlověstivých známek,

nad pánem se hořce rozplakal;

ale hrabě klidnou mysl jevil,

a když nářek drahých poulevil,

měkkou řečí tlumil jejich žal:

„Ještě slepoty se doufám zbýti;

v bázeň o zrak mučivou mi svítí

na chlum nedaleký pomnění,

na němž ke studánce vody svíží

vlídně obraz Matky Boží shlíží

zavěšený vetchém na kmeni.

Tuším, že mne studánky té vodou

ochrání Máť Boží před nehodou,

budu-li mít útočiště k ní;

se mnou k ní teď na prosby se dejte

a pak na chlum pro vodu mi spějte,

ať se tušení mé vyplní!

A když Máti, která tvoří divy,

milostivě neduh kormutlivý

odejme mým očím bolavým,

já jí v důkaz nejvroucnějších díků

pěknou kapli onom na vršíku

po svém uzdravení vystavím.“

Jako na harfu hra libá zněly

a jak vůně k Matce Boží spěly

prosby zkormoucené rodiny;

po modlitbách přinesena záhy

s vršku nádoba té čisté vláhy

v možný, nadějný lék jediný.

Bez váhání v něžné lásce spolné

myli předrahému oči bolné

vodou svěživého pramene;

neduh, neústupný do té chvíle,

vzdal se zvolna tajné zřídla síle,

nevracel se v oči zjasněné.

S nadšeností celý zámek vděčný

propuk’ v ples a jásot nekonečný

nad nebeské kněžny dobrotou;

šťastně oči vodou osvěželé

okřály a zvítězily cele

nad hrozivou, smutnou mrákotou.

Dostál hrabě slibu. V brzkém čase

sličná bílá kaple zaskvěla se

na pahorku poblíž Krasonic

a v ní vkusný oltář zlatoskvělý

zdobností i sněžnou pláten bělí

mile kynul příchozímu vstříc.

Potom hrabě do Vlach zaputoval

a tam dílo, jaké v mysli choval,

nové kapli získat pilen byl;

za čas přines’ obraz umělecký,

který krásou jímal oči všecky,

a jej nad oltářem zavěsil.

Na obraze stromu pod zelení

s Jezulátkem sladkým na rameni

Matka Boží vykouzlena jest;

hrabě Thurn jí po pravici klečí,

rukou vzpětím, němou zraku řečí

tlumoče jí vroucný dík a čest.

Thurn, jejž hrůzy temnot opustily,

na vršek, svůj „Thurnberk“ zvláště milý,

vzývat Boží Máteř chodil rád;

lid, jenž kaple posvátné si cenil,

tvrdé „Thurnberk“ v měkčí „Humberk“ změnil,

když tam po něm začal putovat.

Odešel rod Thurnův z tiché vísky,

ale mariánský Humberk blízký

po něm osiřelý nezůstal;

při vší časů nepokojných změně

k Marii vznět lásky utěšeně

v plamen mohutný tam vyrůstal.

A když kaple po hrabatech zbylá

scházela a dávno nestačila

zbožných prosebníků návalu,

okolní lid šlechetný a jarý

na svatyni novou milodary

čile snesl v něžném zápalu.

Rozbořena sešlá kaple malá,

která na Humberku potrvala

ke cti Boží víc než dvě stě let,

aby v nové, prostorné a jasné,

prosby k nebi o milosti spasné

hojněji se mohly rozvíjet.

A kdož kapli zřizovali vnově,

vědouce, že Matce Ježíšově

dílem důstojným jsou povinni,

pílí, modlitbou a věrou živou

vytvořili vzácnou, okouzlivou

perlu mariánských svatyní.

V kostelíku luzném, přespanilém

na Humberku nyní dvakrát milém,

kde hluk světa klidu neruší,

podivně Máť Boží mocí svojí

ctitelům svým údy choré hojí,

rajský balsam roní do duší.