Panna Maria Tuřanská.

Kdo rád by neputoval do Tuřan?

Tam hezké panenky jdou se všech stran.

Jdou k Matce Boží s prosbou vítanou:

„Buď, Panno Tuřanská, nám ochranou!“

I z Kounic mlynářova spěje tam,

jí srdcem šlehá svaté touhy plam.

Jí v očích vidět bleskotání hvězd

a v tváři růže s liliemi kvést.

Jak anděl kleká před Mariin trůn,

z úst rokotá jí hudba jemných strun.

Své dívčí tužby skromně přednese

a záříc od modlitby zvedne se.

Jde domů prosta žalostí a běd,

jak skřivánka ji slyšet z dálky pět.

Jde domů zpívajíc a hopkujíc,

mlýn bílý vesele jí klepe vstříc.

Již otce, matku zří se usmívat

a toužebný k nim urychluje chvat.

Vtom nešťastnou se zvrátí náhodou

a padne v hloub a zmizí pod vodou.

V ruch mlýna vzkvílí panímámin hlas:

„Ach, Panno Tuřanská, mé dítě spas!“

Pan otec hledí zachovati klid

a rázně velí vodu zastavit.

Již slézá s čeledíny pod kola –

„Mé dítě zohavená mrtvola.“

Než dívenka, již z vody vybaví,

jen šrámek nad okem má modravý.

A když ji zvolna vnesou na postel,

zas líčka zbarvuje jí růžný pel.

A zas jí v očích zříti hvězdný třpyt

a slyšeti ji libě švitořit:

„Tak milé paní v klíně spala jsem,

že ještě trnu sladkým úžasem.

Plášť drahocenný barvy nachové

jí slušel jako paní králové.

A z dítěte, jež k sobě vinula,

zář jasná, příjemná se linula.“

Slov dceruščiných blahodějný zvuk

hruď mlynářčinu pozbavuje muk.

Jí z hrdla vydere se tklivý škyt –

„To Panna Tuřanská jen mohla být.“

Tu z domu úděs prchá jako stín,

v ples dívčin vesele zas klepe mlýn.