Panna Maria Zbraslavská.

Lidem vypráví kmet šedohlavý:

„Býval divem klášter na Zbraslavi,

jehož vetché trosky shlédáme.“

Minulosti kouzlem ovanuti

lidé soudí, že tu leckde v suti

poklady se kryjí neznámé.

„Aj, tam ptáče,“ křikne hošík v tlumu,

„zobáčkem cos vyklubává z rumu;

kéž tam poklad najdu zlatičký!“

Doběhne tam a již výská, skáče

radostí, že zaplašené ptáče

vyklubalo kousek tkaničky.

Tkanička, jež větříkem se míhá,

jako tajemný klíč v trosky vbíhá,

snad k těm pokladům až sahajíc;

chutě chlapec, kleče na kolenou,

hrabe hlínu, maltu rozdrobenou,

pomáhá mu pilných rukou víc.

Konce tkaničky se dohrabají

a tu vidí, že se v rumu tají

předmět prosvítavý jako kov;

ještě rum když kolem porozboří,

okázale šťastný nález noří

na den bílý nad zvětralý rov.

V rámci zlatém jaký obraz milý!

Lidé po pokladu roztoužilí

vidí na něm Bohorodici,

kteráž na lokti má jedináčka

držícího prostolibě ptáčka

jako hříčku v útlé pravici.

Nad nálezem zaplesá dav celý

a kmet šedohlavý vážně velí

přivolati klášterníků sbor;

záhy nedočkavým za opatem

bratří cisterští se blíží chvatem,

zvědavostí zbystřujíce zor.

Jenom opat a s ním přišlí bratří

obraz divně nalezený spatří,

tváří se jim radost rozlije;

opat zvolá: „Nález tento skvostný

nemůže leč obraz přemilostný

Zbraslavské být Panny Marie.

Václav král, jenž zřídil klášter zdejší

a měl za svůj úkol nejkrásnější

pěstit k Matce Boží lásky žár,

v průvodu prý bos a v rouše prostém

obraz tento, jenž byl jeho skvostem,

přines chrámu klášternímu v dar.

Když pak prvý klášter velkolepý

rozbíjely Korandovy cepy

a byl pusté sběři vydán v plen,

patrně se obraz před zlosyny

Božím řízením skryl v rozvaliny

a v nich dvě stě let byl utajen.

Budiž Bohu čest a chvála hojná,

že nám v čas, kdy Čechy samá vojna,

Pannu Zbraslavskou dal najíti,

aby našincové sesmutnělí

ke komu se utíkati měli,

když se na ně zloba rozlítí!“

Opat obraz béře v ruce chvělé,

hrdostně jej zdvíhá, líbá vřele,

něžně políbiti dává všem

a pak oplývaje v tichém plese

do svatyně klášterní jej nese,

lidem provázen i konventem.

Ve svatyni na oltář jej staví.

„Vlídně tady, Panno, sídli;“ praví,

„chloubou Zbraslavě buď jako dřív!“ –

Daleko teď po okolním kraji

lidé potěšení povídají,

jaký se stal na Zbraslavi div.

Kdo to slyší a kým trýzeň chvěje,

ke Zbraslavi staroslavné spěje

Panně milostné se poručit;

obraz její, české dílo cenné,

v české duši bolem otřesené

budí důvěru a blahý cit.

„Jaká dušejemná trpkost vane

z obličeje Panny zadumané!“

šeptají si zbožní poutníci.

„Totě s trampotou a bídou naší,

která pokoj žádoucí nám plaší,

něžný soucit matky truchlící.

A to Jezule s tím ptáčkem vizte,

kterak utěšeně k Matce čisté

pozdvihuje tvářku spanilou,

jako by ji chtělo vytrhnouti

ze všeho, co ztrpčuje a rmoutí

krásnou duši její unylou!“

Na obraz lid nadějně se dívá

a Máť Boží, kterou před ním vzývá,

k němu vlídně přikloňuje sluch;

k jejím prosbám usoužených davy

nebeskými dary na Zbraslavi

zahrnuje milosrdný Bůh.