PANNA ORLÉANSKÁ,

Když divadélko naše prozatímné

s tím útulným svým dechem domácím

se vzkřísí v paměti mé veteránské,

zjev dvojí spolným kouzlem prozáří mne,

a představy té nikdy neztrácím,

v níž splynuly mně v shodě dokonalé

vzruch bohatýrský Panny Orléanské

a dívčí něha Otylie Malé.

Byl první její vstup to na jeviště,

jenž uměn českých skromné svatyni

hned odhalil v ní skvělou rekyni

i zjevil prorocky, čím bude příště

ta krásná hrdinka, jež nejen hrála

žár lásky k vlasti, ale nadšením

té lásky v živém, vlastním srdci plála,

svou duši vyslovujíc uměním.

Tak z máje mladosti až v podzim zralý,

i za hrob, ona zůstala vždy z těch,

kdož dílo genia své vlasti vzdali

a jejichž jméno srostlo s jménem Čech.

Jak úchvatné, jak lepé heroiny

nám vykouzlila velká tragédka!

Sapfo i Vojnarka i Markétka –

ba nesčetny jsou v upomínce naší

ty barvité, ty přenádherné stíny!

Však vroucností svou nad všecky nám dražší

jest Orléanská za vlast bojovnice,

ta holubice srdcem, činem lvice!

Krok Malé vnesl velkost v českou scénu

a na svůj kothurn zvedl českou Melpomenu.

Dnes, po letech, když dávno jí tu není,

jsem vzpomněla si v tichém zamyšlení,

jak ve snu kdyby se mi zazdálo,

co v pravdě rekyni se událo.

Kdys v dějství pátém, Orléanská Panna

když za řetězy na kůl přikovaná

chce ztrhnout vazbu svou, chce utéci;

hle, uvázla v těch krutých okamžicích

jí pouta na šermířských rukavicích,

že nemohla z nich ruce vyvléci.

V té nesnázi ves důvtip sebrala,

své vůle sílu všecku napiala

a rázem těžký kůl i se řetězy,

ač v poutech, jako athlet vyrvala

z těch prken, která znamenají svět!

I prchla s kořistí tou před vítězi

k svým, s nimiž do boje se vrhla zpět.

A v paměť se mi vrací vždy a vždycky

ten divadelní příběh symbolický.

Hoj! Tak se roznítit! Tak odhodlaně

svou otročinu chopit v pevné dlaně

a na ráz vytrhnout ji z půdy naší –

v sled české naší Orléanské Panně!

Kůl, který hůř než katův špalek strašil,

nám v půdu vražen, krví zalit, rašil

a hnal své kořeny, svůj rodokmen:

ten vyrvat s řetězy a s pouty ven

a vrahům do hlav bít jím jako kyjem –

tak již se stalo. Národ ve svých synech

své reky našel, zmužněl v jejich činech –

a proto svobodni jsme, proto žijem!