Panna Orleanská.

Strach ve Francii. Muži stáli němi,

když vítěz Angličan se valil v zemi,

a řádě plamenem a mečem děsným

i Orléans již sevřel kruhem těsným.

Však přišla spása z vesničky Domremy!

Ne muž, ne vojín obeznalý v boji,

jen prosté děvče před mocnářem stojí

a se zápalem, jakýž slabé sílí,

jej prosí o koně a prapor bílý. –

Tak táhla na boj, a v ní sám duch boží. –

Lid zírá, žasne, zástupy se množí

a vojsko nadšeno se hrne za ní. –

A za nedlouho vítězící zbraní

sám Orleáns byl z tísně vysvobozen.

A Francie král jako znova zrozen

a nenadálým vítězstvím se těše,

byl veleslavně veden do Remeše

a korunován.*) Co se stalo s pannou,

jež jako divem, mocí neslýchanou

vlasť vybavivši ochránila krále?

Nač bych vám o tom vypravoval dále,

jak vetřelci se na zajaté mstili,

jak rodáci ji bídně opustili,

jak rekovností proslavená žena

pak na hranici byla upálena. –

Vy, milé dítky, dojista ji ctíte,

i slzičku snad pro ni vyroníte.