Panna.

Jak jiřinky květ polou rozvitý –

tvůj ret je krásný, a v něm ukryty

a neoděny v zvuk, spí ještě v tuše

vše sny a přání dětské tvojí duše!

Ó líbezné ty děcko spanilé –

ty nesmíš klonit hlavu unyle,

lkát před časem, že pokoj tvého blaha

já zrušil tím, že byla jsi mi draha...

Tvůj celý zjev jak vonná kytice

se usmívá, ty’s ještě světice,

a krása tvá a tvoje ctnosti skromné –

já nesmím toužit, aby svadly pro mne!

Sni jen si dál, buď dlouho před světem

tím, co’s mu nyní – bílým poupětem!

Tak v jaru tvém Bůh rád tě s nebe vidí,

a čistou chrání před úklady lidí.

Tak, jak jsi teď, svým zjevem pouze ctnost

tak v písních mojich nejdražší jsi skvost,

tak vítám tě, jak slunce dlouhá zima,

kdy starý mráz nám jihne před očima!

Až srdce tvé se na květ rozvije,

a zateskní v něm touhy arije – –

pak, teprv pak – já motýl slétnu k němu,

a pod svá křídla tvoje štěstí vemu!