Pannám, jež malovala stará chůva.

Mně tak se črty tužkou v mysl vryly,

že ještě znám je, křivé, neumělé,

ty krajky kolem čar, to péro chvělé

na klobouku a sluník roztomilý.

Z čar rovných obrázek, je stvořen v chvíli,

kalhotky dole ovroubeny celé,

že smíchem bys se neudržel déle,

kam s nestvůrkou tou stará chůva cílí.

Leč dobře jest, když při hovora, čaji,

učený hostitel nás nudí zvykem,

vzít dítě na klín, s nímž si zřídka hrají,

jež zaraženo v ovzduší je takém,

a pannu nakreslit s tím slunečníkem

a na smích děcka hledět chůvy zrakem. –