Panně Montserratské.

Tvé líčko snědé měkký aksamit,

jak macošky květ tmí se nešetřený,

tvé oči studánky dvě, zacloněny

dvé loubím řas, kam noc se chodí skrýt.

A po tvých skráních vidím vonný jít

dech katalonskou růží prosycený,

jenž s větry ovívá ty skalné stěny,

kam trůn svůj s nebe spělas postavit.

Ó Montserratu Paní, v snů mých směsi

jež planeš sluncem žhavých azurů,

své všecky písně duše má ti věsí

sem, na šíj něžnou, jako perel skvosty,

jak mandloňů květ dítě, lasturu

jak cestou dalekou mdlý poutník prostý.

Trůn z ebenu, kde, kněžno, odpočíváš,

jak lodyha květ na loktech tě nese,

lesk jeho temný do běla se třese.

Ó jaký žár v mou duši smutnou vlíváš!

šat smutečný s ní vlídně odekrýváš.

Tak, den když s jezu hor v kraj rozleje se,

vše svítí, hoří, sálá v jednom plese.

Ó s jakým citem ty, má duše, zpíváš!

Hle, s lilije, již dětská ruka drží,

sem bílé vůně řine těžký proud;

téžkéž duše mojí rány jsou tou strží,

kam padnou mystické ty její vlny,

ať myšlének smí plachty rozepnout

a veplouti v kraj věčna tajuplný.

Proud snění řine se teď v tichém toku

mé duše břehy a se v hloubi tratí,

kde slunce stkvoucí, jež dno její zlatí,

Tvůj obraz, plá vstříc zdivenému oku.

S těch břehů kloním se a zpívám sloku

svých písní nejsladčí; mě city chvátí,

vždy bouřněj v dáli zní ten zpěv, – kéž ztratí

se v proudu snů proud hořkých dnů a roků.

A nezřím, jak se chýlím níž a níže,

že opírám se o hroty jen kříže,

ni krve vlastní necítím víc stop;

zrak k nebi otevřený, ohněm žhoucí,

a lásku v srdci, lampu nehasnoucí,

si svítím, sestupuje ve svůj hrob. –