PANOPTIKUM.

Mé panoptikum, pánové a paní,

je tajemného reflex záhrobí,

kdo leží zde, vzdor strašlivému spaní

jsou důležité vesměs osoby.

Takž, prosím, první, jako strážce dveří,

co nejbolestněj známý kanibal:

má dásně z vosku, z moudrých slepic peří,

kdo by se z nás té kreatury bál?

Dál v dobré póse tetovaná panna,

hle, veličenstev různých obrazy;

vyber si každý svého zeměpána!

Kdo na ni sáhne... (vosk mi pokazí!)

Signora jedna, slavík liboústý,

kočička heren, hrdlo v rozletu,

jež, jde-li péro, pohybuje ústy

a prsy zvedá s vervou athletů.

Mně nectno činit myší laskominy,

jen připomínám, že tu ještě je

i Napoleon, ztuhlé pantominy,

vyhublý z Elby bděním naděje;

a galerie chmurných nihilistů,

pak separátní, žalný kabinet

se zjevným signem „maštal pro očistu“,

přístupný, štěpům nad osmnáct let.

A mnoho víc... A peruť neslýchaná

nade vším trne v těžkém mlčení...

Nuž kanibal, a tetovaná pana!

A Bonapart! Bim!! První zvonění!!!