PANORAMA

Skly drobnými se díváš: v žlutém svitu

před tebou leží hrany sněžných štítů.

Jsou sosny v popředí a zvolna sněží.

Skrz větve vidíš horské domky v dáli,

na střechách balvany jim tmavé leží,

a kol, kam hlédneš, hory, sníh a skály.

Pak změněn kraj... To tiché nebe klene

se nad hor svahem, ozářenou nivou,

jsou dole trávy rosou zatopené,

a mosty romantické s vodou snivou.

Tu lázně staré s hostmi churavými,

a zeleň kol, ač plno čiší zimy

z pat hor, jež vrcholy až v nebes chmůru

a hroty vápenné zdvihají vzhůru. –

A najednou jak v hnědých barev lesku

ti obraz přijde vsí a spousty dříví

s náladou léta; kdes jen člověk v stesku

ze škvárů tmavých zdá se zpívat snivý.

A pak cíp jezírka a loďka hnědá,

pár figurek, dost moderních, sklon břehů;

pár mladých dam si slehlou trávu sedá

po lázni dýchat stinných olší něhu.

A jako ve snu neznámé jdou kraje,

ó melancholické, a mně tak divné! –

A volnost chorobná v mém srdci živne,

mně hudbou dojmů v celé duši hraje –

a zapomenutí se náhle řítí,

přes zlobu dnů a vězněné mé žití.