Panoš.

Zní nocí píseň panošova

pod oknem dcery pána krásné,

jíž naslouchala bledá luna

a hvězdy třpytivé a jasné.

Leč hvězdám ani bledé luně

ta píseň sladká nezněla,

on na mysli měl živou hvězdu,

a krásnějšího anděla...

Hle, z temna lesa vystupuje

dav černých postav tajně, tiše,

ne vlídných lidí zástup, ale

tlum půlnočních to duchů spíše.

A na jich dlouhé, ostré kopí

svou mstivá luna leje zář,

v jich čele černý rytíř jede,

má zamračenou, hrůznou tvář.

Ó běda – stekli hradní bránu

a dvorem pádí s bouří hlučnou,

však panoš místo v sladké struny

teď udeřil ve troubu zvučnou.

I vzplála bitva. Klesá rytíř

pod panošovým mečem v zem,

však za ním padla panošova

mladinká hlava pod mečem.

Ty’s dosáhl již nejvyššího,

jejž žádal’s, štěstí, neb’s dal žití

za tu, k níž lásku nemohl jsi

víc ve svých prsou utajiti.

Ó lépe, že jsi nedožil se

té hrozné, nahé skutečnosti,

jež stejně jako divá bitva

by rozmetla tvé bílé kosti.

Či mníš-li, hochu můj, že tebe

též ona stejně milovala?

Ó neptej se – – a budiž blažen,

že za sebe ti zemřít dala.