Panoš.

Statný jun se děvě klaní,

od pána jí nese psaní;

čte je děva – dost se pýří,

skrývá líce za houštím,

očkem po panoši míří,

šepce: „Již mu odpouštím!“

Sotva šeptla, jun se shýbá,

sněžnou její ruku líbá,

touží, volá: „Za pána!“

Znovu jun se slečně klaní,

od pána jí nesa psaní.

„Nečtěte je!“ prosí jemně,

„co v něm psáno, sám já vím;

žádá od vás, žádá ve mně

pocel retem nachovým.“

Ač tu děva prchnout chtěla,

v náruč jemu zaletěla

a on jásá: „Za pána!“

Po třetí se panoš klaní,

nenese víc děvě psaní:

„Slyš mne, děvo, pán se táže,

zda mu podáš ruky své?“

Jinochu tu děva v páže,

k uchu kleslo retů dvé.

A co tyto zjevovaly,

tím junáka zradovaly.

Zda to šťastné pro pána?

V oknu pán do dálky zírá,

tam se péro červená;

již tu, již se sál otvírá:

„Nuž, co děva milená?“

„„Oj! ta, pane, odvětila,

že se k bílé její tváři

lépe hodí vlasy černé,

nežli šedé vlasy stáří,

že vám podá ruky svojí –

sprovodit ji ku oltáři,

kde se se mnou – se mnou spojí.““

„O ty ptáku, darebáku!“

volá zamračený pán;

ale nepršelo z mraku,

prchá smíchem rozehnán.

„Takli –, tedy černovlásku,

k svatbě ostruhu ti dám;

zahořím-li ale v krásku,

vždy k ní dojdu raděj’ sám.

Pošlu-li – hlásníka pošlu.

Ten je hlava poctivá,

šedivá jak stěny věžní,

jako – trochu víc než má.“