Panošík.

Měl krásnou dceru Jiřík král,

tak upřímnou a krásnou

jak hvězdičku, co svítává,

když všecky už pohasnou,

tak krásnou, jak on dobrý byl,

jenž v každém srdci stokrát žil,

tak upřímnou a krásnou.

Měl panošíka Jiřík král,

měl mladinkého hoška,

on držíval vždy třemeny,

když stoupala v ně nožka

té čarovnice tichých vnad,

jíž lid si vážil nad poklad, –

měl mladinkého hoška.

A jela jednou jako pták,

a jela v černé háje,

a za ní panoš jako stín,

s nímž v soumrak slunce hraje,

a hleděl na ni, hleděl zas

tu jasnou rosu něžných krás,

jež jela v černé háje.

A v prostřed lesa, poděšen,

tu spial se komoň mocí,

a klesla s koně královna,

jak hvězda s nebe v noci;

leč nežli klenot k zemi kles',

mladý se panoš s koně snes',

a byl jí ku pomoci.

A jako záře sluneční

naň usmála se paní,

a za dík, dík svůj nejvěčší,

ke rtům se hocha sklání.

A když se dotknul retu ret,

tu poznal panoš nový svět,

vždyť usmála se paní.

A jela dále jako pták,

a létla jako střela,

a za ní panoš jako stín,

leč smutný, smutný zcela.

Dnes nejkrásněji chuďas žil,

to vrchol jeho slasti byl,

jenž mizí jako střela.

Tu z Uher přišel statný pán,

a s sebou vzal mu paní;

tu chodil lesem zamyšlen

a těkal v mysli za ní.

On nesměl chuďas žádat víc,

než to, že políbil ji v líc,

a plakal pro svou paní.

Pak vzal si koně, silný meč,

a voje počal kláti,

co Jiříkovu korunu

jinému chtěli dáti.

A poslední když ranou kles',

ret jeho požehnání vznes'

jí – jí, a přestal pláti. –