Panská věrnost.

Já říkal jí: „Ó nevěř mu,

jeť slovo jeho med,

však žahadlo v něm skryto je,

to poraní tě v ret!“

Leč ona přece přála mu,

co měla, všecko dala mu,

a jsem myslil, zoufalstvím

že sšílím naposled.

A povídám: „Hlas plamenný,

a srdce při tom led,

však jestli – – – já jej pověsím

pak na nejbližší snět.“

A po straně zas: „Hlouposti –

ó znám ty panské milosti,

dá za psa lásku, kterou já

bych nedal za ten svět!“

Jí bylo sotva šestnácte,

a jemu třicet let,

co on jich měl a nechal zas,

by nikdo nespočet’.

Však ona první láskou svou

tou plnou, velkou, divokou

jej milovala, poprve

jak oči své k ní zved’.

Tu chopil jsem jej za ruku

a na stranu jej ved’,

a řekl mu: „Já na káru,

vy na trůn jste si sed’, –

já lásky své se odříkám,

však moje puška, pravím vám,

ta donese, kam budu chtít,

ba zrovna čela v střed!“

On oči jiskře: „Musil bych

být jednou z bídných sket,

se světem celým kdybych se

bít za ni nedoved’!“

Já stisk’ mu ruku: „Dobře tak!“

A doma k ní zas: „Zjasni zrak –

ó tenkrát ve své moudrosti

jsem rád se přepočet’!“

Však osud nám ty naděje

přec jenom divně splet’:

kdys ráno v lůžku bez hnutí

on ležel, tich a bled,

smrt žárlivá jej chytila,

na věky s ním se spojila,

a nic se lidí neptala

ni slavných jejich věd.

Já povídám: „Hrom do všeho!

Dám prst si utít hned,

kdyby tu těžkou povinnost

kdo na svá bedra zved’,

a potěšil ji v bolesti.

Ó toto hrozné neštěstí

ji sklátí, jako vichřice

kdy slabý drtí květ.

Ó raděj kuli do hlavy

neb do lahvice jed!“

Jak uslyšela, na nebe

upřela divný hled

a děla: „Věrným přec je mi

jak za živa i pod zemí.“

A duše její přečistá

se za ním dala v let.

Ba pravda to. Ti páni nám

již dosti spletli běd,

a kdy nemohou se sliby

se nám již poroučet,

tu chytře zemrou raději

i s celou naší nadějí,

a ďas je hledej nahoře,

kdy nechtí více zpět!