Panský dvůr.

Ve snách jej vidím; stojí pod horou

jsa vzadu stíněn tmavou oborou,

před ním se v dálku táhnou lada,

nad strouhu v mokrých lukách uklání

se vrby křivý kmen a na stráni

vřes kvete, šumí bříza mladá.

Kraj prázdný jest, jen zřídka v daleku,

když vzduch je čistý, vidíš na řeku,

jež stříbrem plá – dál vesnic rysy...

a dvorec sám, jak plaše, zděšeně,

když z dálky zříš, do lesů zeleně

své vyřezané štíty mísí!

Na život v něm vždy rád si vzpomenu. –

Vždy vídám jej, parohy jelenů

jak nad střechou mu slunce zlatí;

jak stoupá výše, kraj se usmívá,

že zachvěje se rosou zářivá

i planá růže na souvrati.

Pak lady chodím v snách. Je poledne,

pod topoly zrak stínů neshledne,

jen cvrček zpívá, seno voní;

slyš, klepání kos... i to umírá,

květ spí – vsak duše má se otvírá

a rosou kanou písně do ní.

V les zabočím, až chvoj se dotýká

mé tváře, kráčím kolem rybníka,

v němž sítí bují, vody schází,

u břehu vidím loďku zbortěnou...

pták vyletí, mých kroků ozvěnou

klest praská ve ztemnělém mlází.

Jdu kolem dvora, jdu jak před časy –

jdu rychle – však mých kroků ohlasy

jak druhdy hustá tráva tlumí,

i střecha žlutým mechem zarůstá

a v snách, jak prst by klad’ si na ústa,

u studny starý ořech šumí.

Jdu plaše kol, jak jdeme životem...

Hle u zahrady živým nad plotem

zas slunečnice zlatem hoří!

Tak plný snů květ jejich báječný

se kloní ke mně... V krok můj netečný

se upomínek světy noří.

A myslím si, jak dřív tu bývalo!

Jak v nitru mém by ptáče zpívalo,

tak tiše moji snové táhnou...

Zda známá tvář vyhlédne do polí?

Vše bez hnutí – Jen srdce zabolí

a v slunci dlouhá lada prahnou.