Panstvu.

Panstvo světa, panstvo hrdé,

odpusť, že se též ozývám,

z hluboké že níže svojí

k výši Tvé se vzhůru dívám.

Jeť mi, jakbych z hrobů hlasy

otcův spících v píseň sbíral,

jimi pak Tvé srdce tvrdé

lidu Tvému pootvíral.

Slyšelo’s kdy krásnou báji

o hřbitovním, hrobním kvítí,

pod nímž žebrák – jak se praví –

knížatům se rovným cítí?

Hle! zde černých křížů mnoho,

každý jiné jméno hlásá –

nad plebeji však tu jenom

truchlá vrba vlas svůj střásá.

Hroby Tvé jsou také hroby;

i v nich zhaslý život dřímá,

i v ně k poslednímu soudu

„Vzhůru!“ s nebes hlas zahřímá.

Leč kde jsou ty panstva hroby –

šumí zdálí truchlé znění: –

Chtěli prý i po smrti být

od té chátry odloučeni!

Mrzká pýcho! Lesklým rouchem

tvým se vetchá bída září;

choroba pak, strast a mdloba

pod malbou tvých hrdých tváří.

Proč jsi jenom panstvu dána?

Proč o tobě chuďas neví?

Tam se smrt a bledé stíny,

život zde a síla jeví.

Čím as prospěti chceš světu,

vyzáblá ty, bledá paní?

Chátra můž’ se za vlast bíti,

ty jen – modliti se za ni!

Chátra rukou, ducha silou

vlasti zdar a blaho strojí –

ty pak můž’ jí věnovati

jen tu bídnou záři svoji.

V lidu moc a zdar i síla –

v tobě ospalost a mdloba;

v lidu svoboda a volnost –

v tobě plazivá poroba.

Bodrý lid se k světlu dere,

ty pak v stínu lóží klímáš

a když k činu heslo hřímá,

líně ruce s očí snímáš.

Mrzká pýcho! Hle, jak v bázni

před lidem se chvěješ celá?

Což jsi lidskému ty citu

na věky již odumřela?

Opusť panských srdcí hrady,

skryj již lesklou svoji bídu

a s mlhavé výše svojí

sestup k pokornému lidu!

Slyš! poznovu hlas zaznívá;

z hřbitova to temné znění;

praotců to hlasy tobě

šumí dobré naučení:

chorobná že tvoje mdloba

lidu sílu nepodrtí

a že, byť i jinde dřímal,

roveň pán nepánu v smrti!

Panstvo světa, panstvo hrdé,

slyš tu moji tichou píseň;

setřes se bran srdce svého

dusivou tu zmaru plíseň.

Znej se k vlasti, znej se k lidu,

skloň k nim hrdé svoje hlavy –

Věř, že zhyneš bez paměti,

pakli lid tě neoslaví! –